Jak jsem objevila tak důležitou odpověď

V poslední době jsem se hodně snažila. Pracovala jsem velmi intenzivně na venek a s myšlenkou přínosu pro ostatní, ale zapomněla jsem při tom sama na sebe, na svou duši!

Pořád jsem vymýšlela a vylepšovala něco pro své klienty. Když jsem četla nějakou informaci nebo měla možnost absolvovat nějaký program či seminář, vždy jsem to přijímala s nadšením, že to bude přínosné pro moji práci, tím pádem, pro moje klienty. Stále jsem se snažila zdokonalovat, co dělám. Stále jsem se snažila lépe objasňovat, co vlastně přesně dělám, jak pomáhám, aby to bylo pro všechny dosti srozumitelné a tudíž dostupné.

Jen jsem ale při tom zapomněla na jednu podstatnou věc!

Jelikož jsem v poslední době začala cítit, že i když se takto čím dál více snažím, něco není v pořádku, protože to nefunguje tak, jak jsem si přála, tak jsem to začala řešit. Ptala jsem se sama sebe, ale odpověď nepřicházela a to mě stresovalo čím dál víc. Jak je možné, že svým klientům dokážu tak bezvadně pomáhat, tak bezvadně rozluštit jejich problém a velmi zásadně pomoci s jeho řešením, ale sama sobě ne?

To mě dlouho trápilo. Protože sám na sebe se člověk jen těžko dokáže podívat zvenku! A i terapeut má svojí osobní životní cestu, na které si řeší zase své úkoly. A tak protože vím, že sami na sebe se z venku jen těžko podíváme, požádala jsem o pomoc svou terapeutku. Nebylo to zprvu nic moc příjemného. Holt každý není toho názoru – té metody, jako já, že většinu problémů lze vyřešit bez nepříjemných způsobů či pocitů.

Možná to u mne opravdu nešlo. Každopádně společně jsme při terapii došly k jedné zásadní věci (která mě mimochodem napadla už den předem, ale asi to ještě tak nestačilo). A to, že já jsem pro samé snažení se ven – pro svou práci, pro to nejlepší, pro své klienty, zapomněla na to podstatné! A to SAMA NA SEBE!

Pořád jsem byla otočena ven, ale co má duše? Vždyť já jsem jí přes to všechno ani nemohla zaslechnout? Co dělá má duše? Jak se má? A co by chtěla ona? Vždyť to je přece tak důležité!

Ano, nedávno jsem chtěla napsat článek na téma, ke kterému jsem také došla, že nejdůležitější vztah je vztah sám se sebou. Že nejdůležitější láska je SEBELÁSKA! Tenkrát jsem ho nenapsala a dnes už vím proč. Protože já jsem to sice věděla, ale nežila. Jako další věci, kterými jsem skvěle dokázala pomáhat druhým, ale zapomněla jsem na to TO SAMA ŽÍT!

Jak mi je dnes krásně, když cítím na srdci ten hřejivý pocit – jinak to popsat nedokážu. Je jinak hřejivý, než nějaké uspokojení z něčeho vnějšího. Je tak hluboce vnitřně hřejivý, je vlastní. Hřeje mě rozzářená spokojená má duše, která konečně také dostala svůj prostor.

Ach, promiň má duše, moc se ti omlouvám, že jsem byla tak slepá a obrácená ke všemu ostatnímu, jen ne k tobě. A to i přes to, že teoreticky jsem to věděla a své klienty jsem v tomto duchu vedla, jen jsem nějak zapomněla na ten „detail“ TO TAKÉ ŽÍT! Děkuji ti má duše za tvou trpělivost a shovívavost se mnou a ke mně. Děkuji, děkuji, děkuji. Děkuji také a hlavně za toto prozření a uvědomění.

Stává se nám často, že si s něčím ve svém životě nevíme rady, že si s tím lámeme hlavu a stále si přemítáme situaci ze všech stran. Jenže jen skoro ze všech stran. Ze všech těch vnějších stran, ale ne zevnitř, ze strany svého srdce – své duše. Protože tam tu odpověď v sobě už dávno nosíme, jen jí tam dekódovat, jen jí tam objevit! … a k tomu dekódování většinou potřebujeme právě ten pohled z venku, tak, jako ho dávám svým klientům já a jak zase mně ho umožnila má terapeutka… Díky, díky, díky za to, že si takhle pomáháme.

Hezké dny ve spojení s vaší duší vám všem přeje

Jitka Božena

Jitka Božena

„Nalézáš opravdu radost v práci, kterou děláš a v životě, který žiješ?“ Mým posláním je, že k této naplněnosti a spokojenosti provázím i ostatní, aby i oni našli odvahu jít cestou svého poslání a dovolili si být opravdu sami sebou. Více o mně si přečtete zde>>