Jak se má vaše vnitřní dítě?
Většina lidí je naprogramovaných tak, že v životě směřuje k tomu, aby se jim narodily děti. No a pak směřují, po zbytek života, svou pozornost na ně. Myslí si, že je to tak normální. Ale. Co oni sami? Nezapomněli tak trochu hodně sami na sebe?
Uvědomili jste si někdy, že to, co si myslíte, že byste měli dávat, a často i dáváte, směrem k dětem, byste nejdříve měli dát tomu svému vnitřnímu dítěti?
Pokud si naše vnitřní dítě neuvědomujeme, upínáme se na existenci našich dětí a na to, jaké jsou, jaké by měli být, jak by měli žít, podle našich představ. Říkáme tomu, že pro ně chceme to nejlepší. Pak se v té oblasti často trápíme. Nejprve, když si usmyslíme, že teď chceme děti a ony nepřicházejí. Pak, když je máme, ale jsou nějaké, chtějí něco, nejsou nebo nechtějí být zcela podle našich představ.
A co jsou to ty „naše představy“? Většinou to, co bychom chtěli sami. Už těžko si to přiznáváme, že to bychom chtěli vlastně sami pro sebe. A je to pravda, chtěli bychom to vlastně pro naše vnitřní dítě, jehož existenci si často zatím vědomě neuvědomujeme.
Každé dítě přichází sem na tento svět se svým vlastním zadáním a svým vlastním životem. Není to ničí dítě. Není to vaše dítě. Vy, jakožto rodiče, jste tu pro něj jen jako ti, kteří mu pomáhají vyrůst a stát se tím, kým se stát potřebuje.
Oproti tomu každý má v sobě své vlastní vnitřní dítě, které je s ním stále, po celý život ať mu je kolik mu je.
A proč bychom si tohle měli uvědomit? Proč bychom měli své vnitřní dítě poznat a komunikovat s ním? A proč by se naše vnitřní dítě mělo mít dobře a být šťastné a spokojené ono především?
Protože pak v sobě vyrovnáme naše části osobnosti. Což povede k naší spokojenosti a naplnění.
Vedle vnitřního dítěte v nás je ještě vnitřní dospělý – neboli vnitřní rodič.
Pokud si tyto naše části zvědomíme, budeme věci v životě lépe chápat, budeme lépe chápat naše pocity, trápení, nenaplnění, nebudeme se tak upínat na očekávání připoutanosti s vnějšími věcmi i osobami.
To uvědomění si, že máme v sobě tyto části, které můžeme používat (se kterými můžeme a měli bychom komunikovat a kamarádit se), které se vzájemně doplňují, to přináší úžasný pocit příjemna a tepla na hrudi, úžasný pocit nesamoty, harmonie, nekonečných možností našeho potenciálu. Protože potenciál a jeho rozvoj také souvisí s naším vnitřním dítětem a jeho spokojeností, možností se projevit, jak potřebuje a toho, jak spolupracuje a je podporováno a chápáno naším vnitřním dospělým.
Pak přichází otázka, a kde v tomto jsme my? Kdo jsme my?
My jsme vědomím složeným z těchto částí.
Tím, že v sobě toto objevíme a uvědomíme si to, začneme s naším vnitřním dítětem, spolupracujícím a podporujícím se s naším vnitřním dospělým, pracovat a budeme se moc krásně sebe-realizovat. A to bez nutnosti závislosti na vnějších lidech (např. našich dětech, od kterých často více či méně očekáváme, že v životě realizují to, co my jsme podle nás nestihli)
Dnes se nabízejí samé akce, kurzy, knihy atd. pro děti a jejich rozvoj. Jejich rodiče chtějí, aby se děti co nejlépe rozvíjely, aby se v něčem zdokonalovaly, aby je něco bavilo, a aby pak ideálně mohly dělat, co je baví. Ano, to je v pořádku, ale nezapomínejme na sebe. Neodvracejme od sebe (včetně svého vnitřního dítěte) pozornost jen proto, že ji všechnu směřujeme na naše děti.
Ono totiž pro ně to pak také není vůbec záviděníhodné. Představte si, že jste od narození neustále od někoho pozorováni, zda jdete tím směrem, kterým on očekávám (a zda se chováte tak, jak on očekává). Který on vyhodnotil jako pro vás ten správný. Zda jste (v tom) dost dobří, dost chytří, dost šikovní.
Víte jaké to je, když se na vás kladou takové nároky, že přeci vy musíte být úspěšní?! A ještě ideálně v tom směru, který by si rodič představoval? Nebo aspoň, který se jemu zdá jako (pro vás) dost dobrý?
A oproti tomu, jemu, tím pádem, už nezbývá žádný prostor a pozornost věnovat tu pozornost sobě samému! Říká si: „No co, na mě už teď nezáleží, teď mám děti, tak už vše dělám jen pro ně. Na mě už tak nezáleží. Oni dokáží to, co jsem já nestihl, nedokázal…“
Brrr!
Tak tedy. Ať máme či nemáme děti. Věnujme také alespoň nějakou pozornost a prostor sami sobě a svému vnitřnímu dítěti. Je to to nejbližší, naše, opravdové, co máme a co je opravdu jen naše. Ať je šťastné, spokojené, radostné a má prostor se vyjádřit!
Proto tu já podporuji a chci podporovat kreativitu dospělých a rozvoj jejich, často neobjevených nebo potlačených, talentů!
Jak na to?
Mám několik možných metod, jak s lidmi docházím k těm jejich pravým talentům a k možnostem jejich realizace a rozvoji zábavou a tím pádem relaxem. Pak nám tento objev v sobě bude krásně „dobíjet baterky“, přinášet radosti do života, sebe-důvěru, sebe-hodnotu a upouštět od našich závislostí na okolí. Budeme pak čím dál více času příjemně trávit ve svém flow, které je nám přirozené. A to pak bude mít vliv na naši spokojenost, relaxovanost a tím budeme mít více sil a radosti i pro naše děti i ostatní blízké. Pro naše třešničky na dortu🙂
Mějte se a své vnitřní dítě rádi minimálně stejně tak, jako máte přirozeně rádi své děti!
Tento článek smí být šířen v originální formě s uvedením jména autora a aktivním odkazem na stránky http://jitkabozena.cz/ a všemi dalšími aktivními odkazy v článku, včetně této poznámky.
