Co je vlastně smyslem našich životů?
Přemýšleli jste někdy nad tím, proč tu vlastně skutečně jsme? Co je opravdu tím nejdůležitějším smyslem našeho života? Pokud jste se dostali až na tyto stránky, tak věřím, že ano.
A co tím smyslem u vás tedy je? Na co jste přišli?
Já nad touto otázkou přemýšlím průběžně stále – celý svůj život.
(Technická poznámka: Výrazy v uvozovkách nebo tučně jsou zde zdůrazněny většinou proto, aby přiměly k zamyšlení nad jejich opravdovým významem nebo paradoxem.)
Už od dětství jsem pozorovala svět kolem sebe, a jaký má smysl. Jaký má smysl to, co ostatní dělají, jakým způsobem žijí?
Již v dětství jsem si při tom uvědomovala, že já to mám nějak jinak, že mám nějaké jiné hodnoty, než „ostatní většina“, že ten život má nějaký větší smysl, než jsem jen viděla u ostatních. Vždyť přeci je tu tolik možností, které člověk během života objevuje – pokud je tedy vědomý…
Stále bych ale chtěla pochopit, proč ta „ostatní většina“ žije tak, jak žije, vidí smysl v tom, v čem ho vidí nebo ho možná ani nevidí, ani nehledá, jen prostě žije tak, jak většina. Tak, jak „by se žít mělo“, protože tak přeci žijí ti kolem nás, tak proč se nad tím vůbec zamýšlet, že by to snad mohlo být/jít jinak?
Tak například:
Většina „většiny“ lidí na otázku, co je smyslem jejich života, okamžitě odpoví, že jsou to jejich děti, rodina. Fajn, když myslí. Jenže, může pouze tohle být tím smyslem? Tady, na takové planetě, v takovém vesmíru s tolika možnostmi? Při tolika možných možnostech a schopnostech, které se nám nabízejí je v sobě najít a otevřít, bude smyslem života pouze rozmnožování, jako u všech živočišných druhů?
A proč tedy člověk o sobě tvrdí, že je výjimečně inteligentní nad ostatními živočichy, když by měl pouze tento stejný, stejně „primitivní“, smysl života, jako oni? (mimochodem, v žádném případě ani zdaleka není člověk nejinteligentnější tvor zde, ale to je téma na samostatný článek…)
Pokud by to tak bylo, kam bychom se jako lidstvo posouvali? Kam bychom se vyvíjeli? Tedy, vyvíjeli bychom se vlastně vůbec?
Fajn, dobře. A pokud by tomu tedy tak bylo, znamenalo by to, že pokud tohoto „smyslu v životě“ některý člověk dosáhne, bude už pak díky tomu naplněný a šťastný, že ano? A bývá tomu tedy opravdu tak?
Bohužel ve valné většině nebývá. Ano, možná na chvilku ano. Ve chvíli, kdy se čerstvě vdám s v tu chvíli milovaným člověkem, ve chvíli, když s ním založím rodinu, ve chvíli, kdy se nám má narodit a narodí potomek, v tu chvíli sršíme štěstím a blahem. Ano, co může být v tu chvíli důležitějšího, krásnějšího, lepšího? Nic. V tu chvíli nic. Jenže všechno tohle „štěstí“ a naplnění ve valné většině vydrží jen chvíli! A proč? Jak je to možné?
Protože my od toho něco očekáváme! Očekáváme, že to takhle překrásné bude pořád. Očekáváme, že ten druhý – ten náš partner, takový bude pořád stejný. Že to naše „miminko“ bude takhle milé pořád! Že se nic nezmění a vše bude tak, jak jsme si to vysnili.
Ano, je to krásné, je to překrásné takhle vidět. Pro tyto pocity to lidi všechno dělají (Tedy pokud to dělají z té čisté „lásky“ a ne z určité kalkulace, jako např. „je mi už tolik a tolik, už bych měla mít vážný vztah, už bych se měla vdát, nebo mě nikdo pak už nebude chtít, budu stará, je nejvyšší čas, abych ještě mohla mít dítě… To je pak také smutné, tyto „logické“ důvody. To pak ten vztah, ať už s partnerem nebo s dítětem, asi bude vypadat…)
Ale jak dlouho tyto pocity vydrží? Jak dlouho toto „štěstí“ vydrží?
… než nastane realita – resp. než se vrátíme do reality… Bohužel, ale je to tak…
A kde je pak to štěstí?
Stanislav Grof ve své knize Dobrodružství sebeobjevování napsal:
„Člověk nemůže dát smysl svému životu tím, že vyprodukuje potomky, jejichž život je stejně nesmyslný, jako jeho vlastní“
(a tato věta mě vlastně přiměla k napsání tohoto článku)
Co vy na to? Přemýšleli jste takhle někdy? Alespoň na vteřinu?
Nebo například přemýšlení:
„Smyslem života je chodit celý život do zaměstnání a mít tak „jistotu stálého příjmu“. To, co si tam musím nechat líbit, že tam po mně chtějí, abych dělala nebo si i myslela, to je daň za to, že mám tu „jistotu“. A co pak dělám s těmi penězi? Živím tu již výše zmíněnou rodinu a kupuji za ně to, co se mi nabízí ve „volném“ čase. A v lepším případě ještě za to si mohu dovolit týden nebo i dva v roce vystoupit z toho každodenního „kolečka“ a dovolit si dovolenou někde na jiném místě, než celý rok pobývám.
Co tomu říkáte?
Máte to také tak nějak podobně?
(Možná že ne, protože tito lidé – tito „křečkové v kolečku“ – tato „většina“, co takto prožívá celé životy, asi „nemá čas“ se nad tím vůbec zamyslet a dostat se na tyto stránky. Sem se dostávají už vědomí lidé.)
A tak to společnost, systém, ve kterém, žijeme a který je kolem nás utvářen, chce. Tak „se“ to po nás chce!
Proč?
Aby se točila ekonomika. Aby fungoval peněžní systém. Aby se nikdo na nic hlavně neptal. Aby lidi měli všechno, co je, v tom „kolečku“, stihne napadnout. (Nic proti penězům, to je důležité téma, už jsem se k jeho důležitosti v minulosti vyjadřovala a vidím ho natolik důležité, že na toto téma připravuji aktuálně seminář. Jde ale o správné pochopení peněz! Proto také plánovaný seminář, kde se to naučíme vnímat správně ve všech rovinách a pracovat s tím pro naši hojnost a spokojenost.)
„Pro jistotu“ je to – tento životní styl „podporován“ vším, kolem nás – vším, co „dávají“ v televizi (v každém seriálu jde o „rodinu“, v každé reklamě taktéž (A co když někdo žije jinak?…). O tom, co říkají ve „zprávách“ snad ani nemluvě! Neustále masírují lidi strachem a nejskloňovanější slovo je tragédie, hrozná, hrozný, hrozné! Všimněte si.). Na každém billboardu, v každém časopisu, prostě všude kolem nás jsme tímto směrem masírování – „Nezastavuj se, nepřemýšlej, nemáš na to čas – musíš pracovat – kvůli penězům (slovo seberealizace je cizí slovo) nebo se starat o rodinu – smysl tvého života, a když se náhodou zastavíš, tak nakupuj – tohle ti nabízíme, tak se nerozmýšlej a kup to – „jedinečná nabídka pouze teď!“, hlavně nad tím nepřemýšlej!, vždyť ostatní kolem tebe už si to taky „všichni“ koupili! (vždyť i móda je taková, že si nemůžeme vybrat styl, který chceme, který se nám líbí, který nám sluší a sedne, ale prostě „letos se nosí tohle, tak všichni budeme nosit tohle“, protože jiný styl se prostě u nás teď sehnat nedá. A to, jak v tomhle stylu vypadám, to že by mi – mé postavě, mému stylu, sednul jiný, co s tím zmohu? „Teď „se nosí“ tohle, tak budu nosit tohle“, ať už v tom vypadám jakkoli…)
(Jen vsuvka. Teď mi dochází, že tenhle můj článek – tato má zásadní úvaha může někomu vyznít i jinak, než je myšlena. Že může vyznít, že si jen na něco stěžuji, kritizuji, že si já opravdu myslím, že když nemám jinou možnost, tak mi nic nezbývá a musím se zařadit do „stáda většiny ovcí“.
Tak to není myšleno. Jen právě tímto zde poukazuji na to, jak možná někdo, možná většina, může „přemýšlet“, pokud je „dobře“ zpracována společností tam, kde je chce společnost mít.)
Ale o to víc mi dochází logika toho, proč já to mám tak jak to mám. Proč já mám ten svůj pohled. Proč já to mám jinak!?
Jaké jsou – jaké my MÁME nepřeberné a nekonečné možnosti seberealizace a chápání smyslu života!
A jak to tedy vidím já?
Podle mne je smyslem života něco daleko víc, než jsem popsala výše.
Proč by zde na tomto světě jinak existovalo tolik nepřeberných možností?
To je natolik obsáhlá kapitola, že bude následným pokračováním v podobě samostatného článku.
V tuhle chvíli ale…
Co jste si zatím vy odnesli z této úvahy?
A jaký je váš názor na toto téma – téma smyslu života?
Co je ta vaše životní seberealizace?
Zastavte se a zamýšlejte se a napište mi to.
Hezké a úspěšné vědomé dny vám všem přeje
Jitka Božena a její Jiná cesta
V případě jakýchkoli dotazů mě neváhejte kontaktovat
Autorka je průvodkyně a terapeutka k vědomému a spokojenějšímu životu duše zde. Poskytuje osobní i písemné konzultace, výklady, rozbory a terapie na tyto a podobná životní témata.
Tento článek smí být šířen v originální formě s uvedením jména autora a aktivním odkazem na stránky http://jitkabozena.cz/ a všemi dalšími aktivními odkazy v článku, včetně této poznámky.
